Zezivotamedicky: Áno, opravdu chci pomáhat lidem

Nahliadnite do zákulisia známeho blogu: zezivotamedicky.blogspot.com. Kto je Nadšená medička? Ako si udržiava nadšenie?

 

 

Môžeš sa nám predstaviť a povedať niečo o sebe čo o tebe nikto nevie?

 

Upřímně – je to poprvé, kdy mi někdo poslal otázky na rozhovor a moc mě to těší, takže ti tímto velmi děkuji, Baru, že sis mě v tom počtu zajímavých lidí vybrala.

Jak spousta z vás jistě ví, jsem medička, která studuje na Lékařské fakultě (v nejlepším městě) v Brně a to momentálně ve čtvrtém ročníku. Co o mně nikdo, nebo málokdo ze sociálních sítí ví je to, že se jmenuji Andrea, protože od prváku vystupuji pod pseudonymem Zatím Nadšená. Původně jsem si tuto přezdívku vymyslela s tím, že ji budu měnit dle pocitů, které budou provázet mé studium na medicíně – například na Zoufalá Medička a tak, jenomže jak šel čas, nic negativního jsem z dlouhodobého hlediska nepocítila. Jistě, byly a pořád jsou chvíle, kdy brečím, cítím se zle a nedaří se mi, jenomže je to jen momentální. Nemyslím si, že mám na očích po těch třech a kousku let nějaké růžové brýle, a taky docela vím, do čeho i v budoucnu jdu, za což jsem opravdu ráda, nicméně přes všechny ty zápory a problémy, které doprovází jak studium medicíny, tak mou (doufám) budoucí profesi lékaře, se spíše snažím koukat v na všechno pozitivně. Víte, hledat si maličkosti, které jsou špatně, z kterých můžete (a budete) nešťastní, je moc jednoduché. Nikdo vám dnes nic zadarmo nedá a často se vám budou lidi snažit život znepříjemnit, tak proč bychom si to měli dělat ošklivé i my sami? Věřím, že my jsme strůjci svého štěstí a nástroje, které máme v rukou musíme využít právě ve prospěch dobra – ať už dobra pro okolí a okruh lidí, se kterými se budeme setkávat v našem budoucím povolání, tak ve prospěch našeho vlastního dobra. Zní to sobecky, ale zkusme se nad tím chvíli zamyslet – jak můžeme vydávat ze sebe to nejlepší pro druhé, když sami nejsme šťastní?

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Den 15: Předposlední den pod vedením naší skvělé doktorky. Zítra poslední, tak jsme ji připravili takový malý dárek ☺️🤩 Největší zážitek byla pro mě dnes komunikace s maminkou pacienta v ruštině a taky to, že jsem poprvé viděla hypospádii po několika operacích. Na Dětském se mi líbí asi nejvíc to, že rozsah je opravdu obrovský a každý den vidíme něco nového, což u dospělých v rámci jednoho oddělení tak úplně nelze a právě o to je to zajímavější. Jo a taky jsem dneska dostala hodnocení a prostě jsem fakt potěšená ❤️😁 Vím, že jsem si vybrala tu správnou cestu, tak teď to už jenom dokončit a vrhnout se do práce, která má fakt nějaký smysl. Jeeej 😙 #NadšenávRusku #futuredoctor

Příspěvek sdílený Zatím nadšená medička (@zezivotamedicky),

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Ochrana a podpora zdraví II ✔️ (teda pravděpodobně 😁). Pokračujeme v krasojízdě a oslavujeme, protože Eliška dala fyziolu a já jsem na ni nejvíc pyšná 💗 Ale (bohužel) už zase začíná učící maraton před patfyz, kterou (doufám) úspěšně dotáhnu v červnu ke konci a v září mě potom ještě čekají propedeutiky. A k tomu si užívám klídek, rozmazlování a hýčkání – vřele doporučuji 💆🏼‍♀️ . A taky mi je líp, děkuji za zprávy, jste fakt srdíčka. Situace se má tak, že už konečně víme diagnózy a nebrečím skrz strach a myšlenky večer do polštáře, i když to dobré není. #medstudent #examsarecoming

Příspěvek sdílený Zatím nadšená medička (@zezivotamedicky),

 

 

Prečo práve medicína?

 

Teď přichází to jedno velké klišé – ano, opravdu chci pomáhat lidem. Narodila jsem se jako extrovert a člověk, který se kontaktu s lidmi nebojí. Nemám strach mluvit před davem lidí a nikdy jsem tento strach neměla, což aktivně využívám, například, při každé ústní zkoušce a mnohokrát mi tato „superschopnost“, se kterou jsem se narodila, pomohla. Když se nad tím tak zamyslím, k medicíně mě to táhlo relativně od mala, ale napevno jsem se rozhodla někdy na gymplu. Přesto jsem neměla potřebu proto až tolik něco dělat a naivně jsem si myslela, že to se zase všechno na poslední chvíli dožene, tak, jako jsem to dělala vždycky. Dnes bychom to nazvali prokrastinací, i když já to slovo moc ráda nemám. Mým hlavním životním cílem bylo dělat něco, co mě bude bavit a naplňovat, povolání, o kterém budu vědět, že má smysl, a že v něm nevyhořím a naplno využiju svůj potenciál. Neříkám, že se časy nemůžou změnit, nemám křišťálovou kouli, která by mi ukázala budoucnost, ale vím, že jdu tou správnou cestou. A i když je to opět ohrané – každý den jsem za tuto možnost vděčná. Svým rodičům, že mě podporují psychicky i finančně, příteli za jeho bezednou náruč pochopení, za úžasné kamarádky, které se už se mnou nehádají, že jejich vysoké jsou těžší (samozřejmě ve srandě), spolužákům z kruhu, bez kterých bych medicínu nikdy nezvládla a rozhodně nebyla tam, kde jsem teď a všem ostatním. Především také vám, mým drahým čtenářům a followerům. Jste pro mě obrovskou motivací a motorem.

Na druhou stranu jsem člověk od přírody rodinně založený. Nikdy jsem nebyla kariéristka, být na nejvyšší pozici mě spíš odrazuje. Jediné, co bych upřímně ráda, je dokázat si organizovat svůj pracovní a volný čas vysloveně podle sebe. A samozřejmě a nepopiratelně nějaká ta finanční jistota. Rozhodně chci zůstat po škole v ČR a v ideálním případě mít po atestaci (nějakou) vlastní ambulanci, kde bych si pravidla nastavovala sama. Nejvíce mě lákají interní obory, líbí se mi propojenost celého systému těla a na chirurgii fakt moc nejsem, tak ještě uvidím, jakým přesně směrem mě vítr zavane, ale představu mám docela jasnou a zatím se rýsuje moc hezky, jen to ještě nebudu prozrazovat, ať to nezakřiknu. Každopádně viděla bych se jaké lékařka na malé vesnici pro určitou skupinu VIP lidí (VIP nemyslím ve smyslu celebrit – každý je důležitý a ti, které budu mít SNAD jednou na starost já, budou hlavě pro mě nejvíce důležití, takže taková má VIP skupina 🙂 ) a budu se snažit dělat to nejlepší, co umím, abych jim pomohla a sice takto zapadnu někde v systému a pravděpodobně o mně už nikdy nic neuslyšíte, což bude jen a jen dobře. Klidný, obyčejný život, žádné fakultky, žádné Ph.D., žádný výzkum a konference (z pohledu přednášejících a špiček, samozřejmě vzdělávat se hodlám i nadále) a jen malý okruh pacientů, kteří vloží mně do rukou velký kus důvěry a já budu doufat, že navážeme rovnocenný vztah založený na důvěře – s lidmi, kterým budu pomáhat.

 

 

„Počítejte s tím, že peníze se dají vydělat v jiných oborech mnohem dříve a snadněji než po studiu medicíny a společenská prestiž či jistoty tu sice jakési jsou, na druhou stranu ale musíte počítat s tím, že vás budoucí pacienti budou pomlouvat, budou si stěžovat, nebudou spokojení, budou protivní přímo na vás a vy sami se s tím budete muset srovnat.“

 

 

Ako sa motivuješ?

 

Stačí mi k tomu samotná škola. Samotný fakt, že můžu být v mém milovaném Brnču, kde mám spoustu přátel, kde je mi dobře, kde jsou úžasné místa, které miluju a mám s nimi spojené vzpomínky už nadosmrti, že můžu navštěvovat Kampus a nemocnice, že můžu vidět všechno to, co vidím a dostat se k takovým věcem, o jakých se mi ani nesnilo (například pitvy), že se vzdělávám a každým dnem jsem zase o něco chytřejší a to, že si plním sen. Když mi přeci jen chybí motivace, poprosím své okolí, aby mi vlilo krev do žil, aby mě motivovalo, aby mi řekli něco hezkého, něco, co mě zase nakopne a vždycky mi to hrozně moc pomůže, ale většinou to není potřeba. Po těch letech věřím v šťastné konce, a že to všechno dobře dopadne, i když logicky se občas nějaký ten mrak ukáže, ale to není vůbec problém – zkrátka to je život. Nemůže být pořád jen slunečno, že, to tak prostě nefunguje. Zažila jsem pocity, že se mi fakt nechtělo učit, i když jsem musela a chyběla mi jakási motivace, nicméně s blížící se zkoušou, termíny a deadliny se mi v hlavě objeví potvůrka „Panic monster“, jak popisoval jeden člověk (nepamatuji si jméno, pardon) na TedX v souvislosti s prokrastinací (fakt nemám ráda to slovo) a opřu se do toho. Protože přece musím pokračovat dál, vydržet a dokončit to, co jsem začala. Nestačí ten cíl sám o sobě k tomu, abyste se dokázali motivovat? Nadechněte se, srovnejte si myšlenky v hlavně a udělejte v tom chaosu, který se tam odehrává, nějaký plán. Plán se může změnit, cesta vede k cíli a vždy říkám, že je důležité soustředit se na tu cestu, bez toho, jak ten cíl dopadne (protože si místo radost a těšení se na ten cíl – kterým je třeba zkouška, vkládáte na konec spíš obrovské obavy a strachy), ale když vím, PROČ to dělám, co je můj cíl, jaké mám důvody a jak se bude odvíjet můj život, víc k motivaci nepotřebuju. Alespoň dlouhodobě ne.

 

 

 

„Medicína je tvrdá, je to práce na celý život a abyste ji mohli celý život dělat, musíte to mít rádi.“

 

 

 

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Stáž 1. RADIOLOGIE – Je to super, je to príma, ale už teď vím, že radiolog nebudu. Trošku mě děsí záření, trošku mě děsí fakt, že jsem úplně tupá na biofyziku a steží chápu systémy těch přístrojů a trošku mě děsí ten minimální kontakt s pacientem. V Anně jsou všichni doktoři, se kterými jsme za ty dva dny přišli do kontaktu prostě perfektní 👌🏻 Nejlepší jsou samozřejmě klinici. A i když nevím, nebo řeknu totální hloupost, přesto se cítilm, jako ryba ve vodě a tak, že tam prostě patřím ☺️ Zítra pokračujeme v Dětské ❤️ mé milované 😁 (skrz doktory nebo děti, hmm? 😆) a příští týden ještě Bohunice s Žluťák. Užívám si každý (náročný skrz vstávání) den! Našla jsem se v tom a miluju to. A nikdy nepřestanu být vděčná, že to můžu studovat, že mám to privilegium tam být a taky budu vždycky tvrdit to ohrané klišé prváků – jo, chci pomáhat lidem, haha! Chtěl by někdo z vás dělat zobrazovačky? #extranadšenáNadšená #superexcited #radiology #CT

Příspěvek sdílený Zatím nadšená medička (@zezivotamedicky),

 

Nedávno si bola na stáži v Rusku. Určite to bola skvelá skúsenosť. Čo ťa najviac ohúrilo a naopak, čo ťa najviac zarazilo?

 

Stáž v Rusku byla jedna velká bomba. Užila jsem si to do posledního dne, ani jsem nevěřila, že by to mohlo být tak skvělé, jak to ve skutečnosti bylo. Chystám postupně několik článků, ve kterých všechno do detailů vylíčím, nicméně kdybych měla vybrat jen dva – nejlepší a nejhorší zážitky a takové perličky k tomu, které jsem ještě nikde nezmiňovala, tak první věc, hlavně proto, že fakt ráda kouřím vodní dýmku, byla ta, že je tam uměli fakt skvěle připravit a to téměř všude. Nevěřila jsem tomu, bála jsem se toho a upřímně, myslela jsem si, že to nebude stát za nic, ale byla jsem velmi mile překvapená. Celkem za ten měsíc jsem dýmku měla asi 4x, což je docela dost a vždycky byla naprosto exkluzivní!

Po stáži jsem šla na kontrolu k mé alergoložce, která mi, jako vždy, dělala spirometrii skrz diagnostikované astma bronchiale (klinické potíže jsem měla zatím jen 1x v životě a blbě se mi dýchalo v zimě například do schodů nebo při fakt rychlé chůzi / běhu) a světe div se, výsledky jsem měla mnohem lepší než když jsem byla doma (a dvě předcházející kontroly u ní), kdy jsem dýmku skoro nekouřila. A cítím se strašně fajn.

Tím nechci nikomu dávat návod a říkat, že kouření vodních dýmek je zdravé, prostě není a nikdy nebude, stejně tak nebude nikdy zdravé kouření cigaret, pití alkoholu a zdravotní potíže se vám po tomto obvykle nezlepší, jen mi to přišlo jako takový vtipný paradox. Na druhou stranu, můžeme si říct o prevenci o tom, že je to nevhodné a jak bychom měli všichni žít, vařit z čerstvých surovin a hodně se hýbat, ale zastávám názor, že každý je svého štěstí strůjce i v těchto ohledech a pokud ten dotyčný sám nechce, nemáme právo ho nijak lámat a přesvědčovat o naší a všeobecné pravdě. Každý podle sebe v tom dobré i v tom špatném, my můžeme pouze dát doporučení a vyžádanou radu. A taky tu máte velkou ukázku toho, že i já jsem jenom člověk a nemám potřebu si ani v tomto ohledu hrát na někoho lepšího.

Kdybych měla vypíchnout věc, která mě nejvíc zarazila, tak snad to, že i po jednatřiceti letech (co v Rusku byla má máma), mají na kolejích šváby. Naštěstí ne v takové míře, ale i tak mě tato malá zvířátka překvapila. Těsně před odjezdem si ze mě mamka dělala srandu, že tam určitě budeme mít tarakany a já jí zarytě tvrdila, že časy se mění. Když jsem se o tom bavila s místními, říkali, že se toho některé domácnosti a budovy prostě nemůžou zbavit, i když mají doma čisto, nové věci, nový nábytek a tak dále, nicméně my jsme si koupily se spolubydlící Raid, celý pokoj jsme umyly a uklidily a šváby jsme v průběhu toho měsíce viděly jenom občas. Hmyz, jako takový, mi nikdy nevadil, vždycky jsem byla ta holka, kterou kamarádky volaly, abych jim vyhodila z pokoje pavouka, protože jsem ho neměla problém chytnout do rukou a dodnes s tím problém nemám a dokud mám čistou postel, střechu nad hlavou  tak mi tyto věci až tolik nevadí, rozhodně ne natolik, že bych na té koleji nemohla vydržet. Nakonec to bylo (alespoň pro mě) úplně v pohodě, ale i tak jsem upřímně ráda, že bydlím doma a nemusím žít ani na českých kolejích, co jsem tak nedávno viděla ve zprávách (i když fake news vládnou světu, kdoví).

 

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Nenávidím změny. Nesnáším je bytostně. Ty velké a těžké změny. Víte, proč jsem založila blog? Protože to bylo to jediné, co mě při přechodu na medinu z nutričního (kde byli naprosto SKVĚLÍ lidi) drželo při životě, zatímco jsem první dva měsíce v kuse brečela doma do polštáře. Jop, je to tak. Reálně nesnáším i cestování, vždycky se těším, až to bude za mnou a do pohodlí se dostanu až po čase a nejkrásnější jsou pak ty vzpomínky, ale holt pro věci, co chceme, musíme mnohé obětovat a vyjít ze své #comfortzone . A o tom to je 🤞🏻 A taky je to jeden z důvodů, proč bydlím doma – “jistoty”, jako rodiče a přitel totiž nikam neodejdou 💗 A já je potřebuju jako sůl. #UNHAPPY #fuuu #medstudent

Příspěvek sdílený Zatím nadšená medička (@zezivotamedicky),

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Znáte ten pocit, kdy máte volno, vypnete hlavu a opravdu si odpočinete? Já taky ne 😁🙈 Týden rodinných trampot, čekání na diagnózu babičky – velké obavy z nádoru plic (naštěstí se to nepotvrdilo 🙏🏼), řešení jejího zdravotního stavu, studování věcí z patoly a interny – protože najednou jste to vy, kdo musí uklidňovat a komu je daná “větší” důvěra než lékařům a naděje, že to bude zase dobré 😊 Zkouškové přítele, do toho nemoc, otazník, jestli nám vyjou hory (pořád nevíme), krásná vidina letního zkouškového (5 zkoušek) – Rusko – dovolená s přítelem – peníze. Existenční krize, nejistota z budoucnosti a strach – jo, protože do toho všeho řešíme i společné bydlení, život, rodinu atakdále. Snad zítra po týdnu uvidím sluníčko (od neděle tu nebylo 😢), protože se teď cítím tak na psychoterapii. Ale dnes vystačím s aromaterapií od Lush a mé milované @_caroliworld_ , která má nejlepší vkus na bomby na světě! 💕 Už ať je ta škola, prosím 😅😊 A vy se mějte fajn!!! #mindfullormindful

Příspěvek sdílený Zatím nadšená medička (@zezivotamedicky),

 

 

Čo by si odporučila uchádzačom o medicínu?

 

V prvé řadě, aby dokázaly pojmenovat důvody, kvůli kterým na medicínu jdou. Neměly by to být důvody čistě racionální, měla by to být volba srdcem. Počítejte s tím, že peníze se dají vydělat v jiných oborech mnohem dříve a snadněji než po studiu medicíny a společenská prestiž či jistoty tu sice jakési jsou, na druhou stranu ale musíte počítat s tím, že vás budoucí pacienti budou pomlouvat, budou si stěžovat, nebudou spokojení, budou protivní přímo na vás a vy sami se s tím budete muset srovnat. Při studiu se zase můžete setkat s tím, že vám to všichni přát nebudou a neúspěchy se neodpouští, je těžké vysvětlit to i své vlastní rodině, proč vám to nejde a proč jste se třeba rozhodli skončit / přerušit, proč jdete do meziročníku a všechno je to určitý druh intenzivního tlaku, se kterým musíte počítat. Přijdou dny, kdy budete mít pocit, že na tu školu nepatříte, že je toho moc a také v praxi to bude všechno, jenom ne jednoduché (a to hlavně okamžitě po škole) a v těchto chvílích, pokud bude vaše primární motivace jen čistá logika a rozum (peníze, prestiž, zajištěná práce, bla bla bla) – nebudete absolutně vůbec spokojení, což bohužel vidím i na svém okolí a je to velká škoda.

 

Medicína je tvrdá, je to práce na celý život a abyste ji mohli celý život dělat, musíte to mít rádi. Musíte mít rádi lidi, se kterými pracujete, ať už budou jakkoliv nároční, protože každý z nás je úplně jiný. Někteří vám nemusí sedět povahově, někteří vás můžou (a vsaďte se, že budou) vytáčet. S některými bude velmi těžká domluva, ale přeci se s nimi budete muset domlouvat, protože doba, kdy byl lékař braný ten, co rozhoduje, také díky internetu, už dávno odezněla. Ve čtvrtek jsem byla na cviku, kde přednášel můj oblíbený pan docent, co mě zkoušel patolu. A právě on je člověk, na kterém vidím, jak tu práci miluje. Že miluje obor, který si vybral a to i po tolika letech, co v něm je, že rád učí, přednáší, že rád zkouší a doslova si to všechno užívá – a přesně tohle je ten kýžený výsledek, jak být v životě spokojený – mít rád to, co dělám, protože to budu dělat dlouho, zabere mi to čas a většinou u toho budu muset vydržet, protože málokdo s titulem MUDr. jde ven z oboru.

V prvé řadě si tedy srovnejte, co je vaší motivaci, zda máte rádi lidi, zda s nimi dokážete komunikovat, protože soft-skills hrají dnes obrovskou roli. Pokud už teď víte, že vás to, mimo jiné důvody a motivaci, bude přeci jen bavit, máte vyhráno, gratuluji vám a jste vhodní adepti k tomu podat si přihlášku na medicínu. To ostatní – zvládnu to, nezvládnu to apod., nemůžete vědět. To ukáže čas a rozhodně se tím netrapte dopředu, protože to nemá cenu, akorát z toho budete nešťastní. A taky si dejte dohromady psychiku, není nic důležitějšího než být psychicky stabilní, věřte, že v těžkých chvílích to velice pomůže.

Aké informácie môžu uchádzači nájsť na tvojom webe?

 

Na mém blogu můžou uchazeči najít spoustu podrobných informací o tom, jak jsem se připravovala na přijímací zkoušky, jakou literaturu k tomu doporučuji. Pro studenty MU je zde celá rubrika o předmětech každého ročníku, které jsem postupně ukončila zkouškou a v neposlední řadě zde najdete články, do kterých dávám obrovský kus sebe. Snažím se vypsat ze svých problémů a starostí nebo se vás snažím motivovat k větším výkonům a k tomu, abyste byli v psychické pohodě a snažili se každý den na sobě pracovat. Moc ráda podporuji lidi, kteří mají nějaký potenciál a pečlivě si je sama vybírám, takže se nemusíte bát, že na mém blogu byste narazili na něco, za co bych se sama nedokázala zaručit. Jediná věc, na kterou bych chtěla upozornit je ta, že články neobnovuji z důvodu velkého vytížení, takže informace staré 3 roky, už nemusí být pravda.

Nakonec bych znovu ráda poděkovala všem čtenářům, kteří došli až sem. Doufám, že vám rozhovor dal něco nového, protože pro mě to byla další obrovská zkušenost.

Přeji vám hodně štěstí a doufám, že budete šťastní a spokojení při všem, co se rozhodnete kdy v životě dělat.

#StayNadšená

Blog: zezivotamedicky.blogspot.com

Instagram: zezivotamedicky


Ďakujem Andrejke za krásny rozhovor 🙂

Bára.