Medička Anežka: Když člověk ví, že je něco špatně, ale nikdo neví co, není to dobrý pocit.

Čo spája ryšavé vlasy, medicínu a schopnosť pozrieť sa na svet dolu hlavou? No predsa Anežka z instagramu Anezkacodelastojky. Prečítajte si ako sa pozerá na svet cez svoju chorobu, ako jej to pomáha v štúdiu medicíny a mnoho ďalšieho.

Môžeš sa nám v krátkosti predstaviť?

Ahoj, jsem Anežka, devatenáctiletá prvačka medička z první lékařské fakulty, sportovkyně, a donedávna velmi hyperaktivní člověk. Vždy jsem se hodně angažovala na sociálních sítích, takže mě můžete znát také třeba z instagramu @anezkacodelastojky nebo z youtube: Ginger Ninja.

V současné době jsem však svůj dosavadní, aktivitami velmi nabitý, život musela tak trochu přerušit a přehodnotit, protože mě dostihly velké zdravotní problémy. Na konci dubna mi totiž byla (spolu s pár dalšími) diagnostikována Crohnova choroba ve velmi aktivním stádiu.

 

 

Mala si možnosť vidieť nemocnicu z pohladu pacienta. Odniesla si si z toho niečo?

Ač to vždy nebyla procházka růžovým sadem, jsem za tu zkušenost moc vděčná. Když je člověk pacient, pozná nemocnici z úplně jiného úhlu pohledu než na kterékoliv praxi. Ležela jsem měsíc na interně, v podstatě se samými důchodci. Jednak bylo zajímavé sledovat jejich životní příběhy, sekundárně poté způsob chování nemocničního personálu vůči nim.

S tím přístupem musím říct, že jsem byla velmi překvapená. Oproti rutinním návštěvám různých lékařských pracovišť jsem se při hospitalizaci poprvé setkala s opravdu milými a ochotnými zdravotníky. Vzhledem k tomu, že jsem v Thomayerově nemocnici byla jako doma už od února, kdy mě k nim poprvé přivezla RZS, postupně jsem se seznámila s mnoha sanitáři, sestrami, bratry, i lékaři. Každý z nich mi povídal o svém názoru na naše zdravotnictví, častokrát mě od mého medicínského snu odrazovali. I díky tomu ještě jasněji vidím, kam bych jednou chtěla směřovat, a co bych se chtěla snažit změnit.

 

 

 

 

Ako ti začala choroba? Aké si mala příznaky?

Počátky byly docela nevinné, na vstupním vyšetření k novému obvodnímu lékaři mi odebírali krev, a druhý den pan doktor celý překvapený volal, jak mohu závodně sportovat, když mám hladinu hemoglobinu 85 g/l (pro ženy je hraniční spodní hodnota okolo 120) a jsem velmi chudokrevná. Vzhledem k tomu, že trávicí obtíže mě provázely v podstatě celý život, ani mě nenapadlo se o nich zmínit. Časem se ale mé průjmy zhoršovaly, jejich frekvence byla častější, a obsahovaly čím dál tím víc hnisu a krve. V tu samou dobu se mi úplně přestala srážet krev, 4x za den tekla z nosu, a když jsem se řízla do prstu, nešlo to zastavit přes hodinu. Někdy mi krvácela i sliznice v krku. V tu chvíli už jsme byli s obvoďákem docela vyděšení. Já o to víc, když mě pan doktor poslal jako první na hematoonkologii s podezřením na leukémii.

 

 

„Když člověk ví, že je něco špatně, ale nikdo neví co, není to dobrý pocit.“

 

 

Ako ti ju diagnostikovali?

Den před návštěvou hematoonko jsem poprvé zkolabovala a odvezla mě záchranka do již zmiňované Thomayerky. Pustili mě se závěrem, že kolaps byl pravděpodobně způsoben dehydratací a velkým vypětím. O šest dnů později mě tak, opět cestou do školy, vezla erzeta znovu, tentokrát na traumatologii do VFN. O jedno CT hlavy po pádu později mě opět pustili se slovy: „Ale stálo by za to zjistit, proč nám takhle padáte…“ Na veřejnosti jsem sebou flákla dohromady asi 8x, než jsem to po deváté nevydržela a nechala se odvézt znovu do Thomayerky a modlila se v hospitalizaci. Tentokrát se poprvé zadařilo. O týden, pár ekg, kolonoskopie, gastroskopie a zhruba milionu litrů odebrané krve později přišla po necelém týdnu diagnóza Crohnovy nemoci a Celiakie.

 

Ako znášaš liečbu?

Na medikamentózní léčbu mé tělo první dva týdny reagovalo dobře, tak mě pustili domů s hromadou léků a dietními opatřeními, ale po pár dnech se vše zhoršilo, zvracela jsem každé sousto, a do nemocnice se vrátila. Od té doby mám zavedenou nasojejunální sondu (hadičku z nosu až do střev), kterou mi proudí jednoduše stravitelná výživa. Zanedlouho mám naplánovaný chirurgický zákrok, resekci střev, po které by se mi snad konečně mohlo ulevit, abych mohla normálně jíst. Nejnáročnější část bylo ale psychicky zvládnout období, než přišla diagnóza. Když člověk ví, že je něco špatně, ale nikdo neví co, není to dobrý pocit.
Jinak se to celé snažím brát pozitivně, učím se o medicíně, o životě, učím se přijímat pomoc ostatních, odpočívat, a nalézat limity. Jen kdyby mi u toho nebylo tak špatně 😀

 

 

Dřív jsem si myslela, že si nezasloužím vypadat hezky. Tak moc jsem se neměla ráda, že jsem si nedovolila ani namazat si suché nohy krémem. Pokaždé, když někdo na mém vzhledu cosi pochválil, nějak jsem to odmávla rukou, protože mi přišlo, že mi to říká jen proto, že mu mě je líto. Nikdy jsem si nedovolila utrácet peníze za oblečení, a ač jsem kamarádkám záviděla, že mají styl, zarytě jsem tvrdila, že mě tyhle věci nezajímají. Nesnášela jsem make-up, ne proto, že by mi vadilo ho nosit. Jen se mi nelíbily komentáře o tom, jak mi to ještě víc sluší. Sama sebe jsem každý den týrala a přesvědčovala, že jsem ohavná tlustá hloupá ošklivka, která je pro tuhle společnost jen přítěž. Ach jak se časy změnily! Co se oblékání týká, pořád preferuji pohodlí nad estetikou, ale už se nebojím vzít si sukni a podpatky. Když se vyšňořím, a jdu po ulici, baví mě pocit sebevědomí, který jsem doteď nepoznala. Těším se, až budu mít tolik sil, abych si zašla do second handů a objevovala nové unikátní kousky do mého šatníku. Snažím se trhat si obočí, hydratovat svou pleť a používat olej na vlasy. Každý den se krůček po krůčky učím tomuto odvětví sebepéče. Vzhled je důležitý, ale ne kvůli tomu, co si o nás myslí ostatní. Je důležitý, protože ho můžeme upravit tak, abychom se ve vlastním těle cítili co nejlépe. A co si budeme povídat, v dnešní době bychom ten pohled na svou osobu potřebovali zlepšit všichni. Už jste to určitě někde zaslechli, ale napsat to musím. Zamyslete se nad tím, jak přemýšlíte sami o sobě. Řekli byste tohle své dceři? Byli byste takoví na svou nejlepší kamarádku? #PipiDlouháPunčocha #FeelingMyself

Příspěvek sdílený Gingerninja (@anezkacodelastojky),

 

Ako to mas teraz so štúdium medicíny? Vychádzajú ti v ústrety?

Na počátku jsem myslela, že vše dohoním, a vyučující byli velmi vstřícní a domlouvali se mnou v pohodě termíny dozkušování atd. Pak se můj stav bohužel zhoršil a já nebyla schopná ani fyzicky dojít na konec nemocniční chodby, natož do školy. V současné době mám tak na děkanátu podanou žádost o přerušení studia s tím, že budu (snad) opakovat příští letní semestr, a zápočty a zkoušky, které jsem doteď dokončila, mi doufejme uznají.

 

 

Dnešní příspěvek bude ještě trochu jiný, než o nemoci. Je to o vděku. Ač už jsem na sebe a své tělo poslední měsíce pohlížela úplně jinak, pořád jsem měla rezervy. Zbytečně moc ho kontrolovala v zrcadle, přemýšlela, jak ho přetvořit ke své úplné spokojenosti. Ač jsem se o sebe starala milionkrát víc, ještě tam zůstal prostor. Ten prostor teď plním zmíněným vděkem. Aktuálně jsem si stoprocentně jistá, že to, co se mi děje teď, je finální destinace léčby poruch příjmu potravy. Jsem natolik ráda, že se ve mně porouchalo “jen” střevo. Kus ho vezmou, když nebudu zase bláznit, a dám si prostor odpočívat, je možné, že mě to ani nebude omezovat. Jestli jo, sžiju se s tím. Co už bych si ale v životě nenechala projít hlavou, je pocit, že má tělesná schránka není dost dobrá. Je úžasná, a neskutečná, už jen proto, co doteď vydržela. Je krásná, když má velký naposilovaný zadek, jako před dvěma měsíci, ale i když pomalu hubne, tak, jako teď. Je krásná tím, jak je fascinující. Jak funguje. Jak se pomalu umí vzchopit, když nefunguje. A jak to se mnou ještě pořád nevzdala. Neříkám, že ze mě měsíc a půl nemoci a týden v nemocnici udělal jiného člověka, to ne. Jen mi to všechno neskutečně pomohlo. Vážit si sebe samotné zase o další chlup víc:-)

Příspěvek sdílený Gingerninja (@anezkacodelastojky),

 

Čo by si chcela v živote dosiahnuť?

Ráda bych byla lidská a, jak jen podmínky dovolí, empatická lékařka. Ještě nevím, jaký obor bude ten pravý, ale mám celkem jasno ve svém přístupu k lidem. Zároveň bych hrozně ráda přednášela, vzdělávala laiky, ale i třeba mediky. Je to velmi ambiciózní, ale zároveň obrovský sen. Chci ještě trochu rozjet své sociální sítě, šířit informace o duševním zdraví, prevenci různých onemocnění, a vše, co se týká pohody a zdraví obecně.
Zároveň si také přeju mít při tom všem dostatek času na nějakého partnera, domeček se zahrádkou, a rozumné množství sportovních aktivit. Musím také zmínit, že miluji hudbu a doufám, že se jí nikdy nepřestanu věnovat. Dle mého názoru je totiž, hlavně při velmi nabitém životu, nesmírně důležité mít aktivity, které člověka doopravdy uklidní a zrelaxují.

 

Keby si mohla byt akékolvek zviera na svete, čím by si chcela byt a prečo.

Vybrala bych si asi nějakého ptáka, protože mě nesmírně láká ten pocit svobody, které ve mně evokuje létání. Kromě lékaře jsem vždy chtěla být hasičkou, ale také pilotkou dopravních letadel.

 


Ďakujem Anežke, že si našla čas a poskytla mi rozhovor 🙂

Sledujte ju na sociálnych sieťach: instagram.com/anezkacodelastojky

Alebo na youtube: Ginger Ninja

 

 


 

Bára.