Deníček psychiatričky: Někdy se zdá, že je život dost na nic

Pro (d)uši neslyšíš aneb deníček psychiatričky je veľmi šikovný blog jednej čerstvo skončenej medičky. Zaujíma vás kto za tým stojí? Vyspovedala som Aničku, jednu z obľúbených medických blogeriek a zistila veľa zaujímavých info. Pozrite sa sami!

 

1.Čo by si poradila ľuďom, ktorí študujú medicínu, aby v nej zotrvali?

Asi aby se nekoukali na ostatní a neporovnávali se. Jak s ostatními, tak sami se sebou. Tím myslím to, jací jste byli dřív, na střední, že jste měli dobré známky a nemuseli se třeba vůbec učit nebo minimálně.

Medicína je, podle mě, aspoň ty první roky hodně o takové vytrvalosti. Ne, že ty další by nebyla, ale člověk se to časem nějak naučí. Ty první roky je to těžší, právě proto, že je to po střední škole obrovská změna a musíte se s ní nějak umět srovnat.

Najděte si svoje tempo, které vám bude vyhovovat a nedělejte si hlavu z toho, když sem tam něco nevyjde. To, jaké máte známky, o ničem nevypovídá. Důležité je naučit se používat hlavu a umět si věci mezi sebou vzájemně propojit. To je základ úspěchu ve vyšších ročnících.

A taky naučit se odpočívat. Na to si většina lidí časem přijde. Že když si odpočinete, líp se vám učí a mnohem víc si toho pamatujete.

A jako takovou poslední motivační věc bych asi řekla to, že v tom prváku má člověk pocit, že tohle přece šest let nejde vydržet, takové šílené tempo a učení se od rána do večera. Ale ono to tak později už nikdy nebude. Časem se skutečně naučíte proplouvat a zvyknete si. Jak se říká, dá se zvyknout opravdu na všechno.

A to platí i o medicíně.

2. Aký pociťuješ rozdiel teraz, keď si začala pracovať v nemocnici oproti štúdiu?

Já v té nemocnici jako lékařka zas tak dlouho nejsem, abych mohla nějak adekvátně porovnávat. Ale minulý rok jsme vlastně v rámci předstátnicové praxe trávili celý v nemocnici, takže to můžu porovnat alespoň z tohoto pohledu.

Řekla bych, že to je takové o hodně svobodnější. Že když jste ve škole, jste stále svázáni nějakým rozvrhem, přeskakujete z jednoho předmětu na druhý a nic se vlastně neučíte pořádně. Kdežto když jste takhle v nemocnici, tak taky samozřejmě musíte dodržovat nějakou pracovní dobu, ale zároveň se soustředíte jen na jednu konkrétní věc, jeden konkrétní obor, do kterého nahlédnete daleko lépe, než třeba během těch praktik, co máte v rámci výuky.

Přeci jen je rozdíl, jestli na oddělení strávíte tři hodiny nebo osm hodin denně. Jestli jste tam dejme tomu třeba jen od desíti do jedné a nervózně stepujete, abyste už mohli jít domů, protože vás ten obor vlastně zas až tak moc nezajímá, nebo jestli jste tam od sedmi už na vizitu, znáte ty pacienty a víte, co se kde šustne, orientujete se na oddělení a celkově vás to všechno zajímá.

Pro mě je třeba obrovská úleva, že se konečně můžu věnovat psychiatrii, kterou jsme na škole měli všeho všudy vlastně jen měsíc z celých těch šesti let. Což je strašně málo. A nechci říkat, že mě ty ostatní obory nebavily, někdy to bylo super, ale prostě byly často na hony vzdálené tomu, co jsem vždycky chtěla dělat. Takže ten rozdíl spočívá i v tom, že se konečně vlastně pořádně dostanete k tomu, co je pro vás to pravé. A učíte se to pak s takovou větší chutí všechno.

Až budu v praxi déle, tak budu určitě to srovnání schopná udělat lepší, teď zatím bohužel ještě stále ne.

 

3. Založila si si blog deníček psychiatričky. Čo od neho môžeme čakať? Aké s ním máš plány?

To je dost zajímavá otázka i pro mě. Deníček psychiatričky bude asi trošku jiný, než byl Deníček jedné medičky, což už si lidi, kteří mě čtou, asi stačili za těch pár týdnů všimnout. Chtěla bych tenhle blog směřovat jednak do praxe, psát o tom, jak to chodí, jak se vlastně žije začínajícím doktorům, jaký je celý ten proces předatestačního vzdělávání, co všechno musíte absolvovat, jaké jsou plusy, mínusy a podobně.

Druhý takový okruh, kterému bych se chtěla věnovat je celkově psychiatrie a její destigmatizace. Protože si myslím, že zrovna tohle je extrémně důležitá věc. Hrozně často se totiž setkávám s takovými těmi ustálenými reakcemi lidí, a to nejen na psychická onemocnění, ale třeba i na to, když řeknu, že jsem psychiatr, že jsem si psychiatrii vybrala po celém tom martýriu na medicíně a podobně. Myslím si, že psychiatrie, jako obor, i psychiatričtí pacienti, si to zaslouží. A v dnešní době, kdy mají sociální sítě dosti srovnatelnou moc jako média, toho chci využít a vyjít v podstatě do takového protiútoku. Protože většina lidí zná psychiatrii právě z televize, kdy se tam prezentuje skoro pokaždé jen to negativní. Když někdo uteče, když někdo někoho poraní, nedej bože zavraždí. Ale nikdy tam nevidíme nic z toho normálního, každodenního hlediska. A tomu se chci taky na blogu věnovat.

A poslední oblast, která na blogu už teď trochu začíná vznikat, je oblast takových úvah. Mých vlastních, vycházejících v podstatě z mých zkušeností a myšlenek, které se mi za ta léta, co jsem na světě tak nějak rojily v hlavě. Jsou to věci, nad kterými možná přemýšlí více z nás, které třeba některé trápí. Chtěla bych je postupně nějak probírat a navrhovat cesty, kterými se vydat, abychom se od některých břemen, která nás tíží, oprostily. Nejsou to věci, které by byly založené na nějakých vědeckých teoriích, ani to neprezentuju a nebudu prezentovat jako nějaké pravdy, jsou to skutečně mé myšlenky a úvahy, které zveřejňuju proto, že si myslím, že by některým lidem, mohly pomoci.

 

4. Čo ťa zaujalo na práci psychiatra, že si sa rozhodla ísť týmto smerom?

Tohle je otázka, kterou dostávám pravidelně. A moje odpověď je asi pokaždé trochu jiná. Protože ten hlavní důvod je natolik osobní, že ho nikde zatím prezentovat nebudu. Ale jedním z těch velkých důvodů, proč jsem se rozhodla být psychiatrem, bylo to, že jsem už od mala tíhla k lidem, kteří byli nějakým způsobem zvláštní. Nezapadali do konceptu „normálnosti“. Už jako malé dítě jsem měla některé přátele takové dost pro okolí podivné. Mě to s takovými lidmi ale vždycky neskutečně bavilo. Dokázala jsem se s nimi bavit lépe, než s jinými lidmi a přišli mi daleko zajímavější.

Později jsem četla knihu od Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven, což je kniha podle které je natočený ten slavný film Přelet nad kukaččím hnízdem. A to mě jen utvrdilo v tom, že práce psychiatra je pro mě ta pravá.

A pak, když už jsem byla na medicíně, narazila jsem na Irvina Yaloma a existenciální psychoterapii, což pro mě byla láska na první pohled. Hlavně z toho důvodu, že jsem vždycky byla takový hodně filosofický typ. Ne teda že by mě to bavilo ve škole nebo tak. Ale jsem člověk, který dost uvažuje nad smyslem věcí, smrtí, determinismem apod. Časem se mi v životě staly i nějaké události, které mě k existenciální terapii ještě více přimkly, protože jsem v ní hledala odpovědi na otázky, které se mi v souvislosti s tím honily v hlavě.

A tehdy jsem už prostě cítila, že nic jiného dělat nemůžu. Že jsem se pro to prostě narodila. Vím, že to asi zní jako strašné klišé, ale poslední roky to tak opravdu cítím.

5. Ak by si mohla na svete zmeniť jednu vec, čo by si spravila? A čo by si od tej zmeny očakavála?

Toto je strašně těžká otázka. Pokud by to bylo ze sobeckého hlediska a mohla bych změnit něco v mém okolí, věděla bych přesně co.

Ale pokud bych to měla brát nějak globálně, tak bych asi neměnila nic. Asi bych měla říct, že bych chtěla světový mít a abychom na sebe všichni byli hodní a podobné věci. Ale vím, že by to nikdy nefungovalo. Věřím v to, že všechno je výsledek nějakého procesu a pokud bych změnila pouze jeden krok v tom procesu, pravděpodobně by výsledek stejně nebyl takový, jaký bych očekávala. Svět kolem nás má své klady i zápory a my se s tím musíme naučit nějak žít. Nejde si libovolně přetvářet okolí k obrazu svému, podle toho, jak se nám to zrovna hodí.

Někdy se zdá, že je život dost na nic, někdy se to zdá třeba i dlouhou dobu. A leckdy i kdybychom změnili všechno okolo, bude to stále stejné. Dokud nezměníme sami sebe. To něco v nás, co nám brání, aby i všechno ostatní bylo lepší.

Takže nejde až tak o to měnit svět kolem nás. Ale naučit se pracovat na sobě, být otevření novým věcem a neustrnout v nějakém vnitřním stereotypu. A tím zároveň můžeme měnit i věci okolo.

 

Deníček jednej psychiatričky môžete sledovať aj na facebooku: Deníček psychiatričky  

alebo na Instagrame ako iluzionistka

 

Ďakujem Aničke za rozhovor!

Ak si chcete prečítať ďalší podobný rozhovor, pozrite sa na :intravitam.eu/spovedmedicky/